Historie hradu

Někdy před rokem 1383 zemřel Jan z Vartenberka, pán na Děčíně a Střekově. Jeho tři synové se po dosažení dospělosti rozdělili o otcovské dědictví. Prostřednímu Václavovi připadlo několik vesnic, ale na svém dílu neměl žádné sídlo. Rozhodl se tedy pro stavbu nového hradu na osamělém výrazném skalisku nad hlubokým údolím Neštěmického potoka.

Roku 1401 se poprvé píše jako „Waczla von Wartenberg, herre off dem  Blangkenstein“, tedy Václav z Vartenberka, pán na Blansku. Název vznikl složením německých slov BLANK = bělostný, čistý a STEIN = skála. Tedy čistá, či v přeneseném významu slova holá, nezarostlá skála. Český název byl odvozen buď z názvu německého, nebo pochází od slova BLANA, tedy (mimo jiné) vlhká louka nebo pastvina, což odpovídá blízkému okolí hradu. Své panství rozšířil koupí několika vsí mojžířského statku od Děpolta z Lungvic, přičemž malý hrad Mojžíř zřejmě nechal jako přebytečný zpustnout.

Václav z Vartenberka stál ve sporech s králem Václavem IV. na straně panské jednoty. V nastálých bojích byl stoupencem uherského krále Zikmunda. Přesto úvahy některých historiků o dvojím dobytí hradu Blansko v roce 1402 zřejmě nebudou pravdivé.  Roku 1405 uzavřel smlouvu s míšeňským markrabětem Vilémem a stal se jeho spojencem. Dokonce mu otevřel svůj hrad. OTEVŘENÝ HRAD = markrabě získal právo vydržovat si na hradě Blansko na své náklady vlastní vojenskou posádku. Hrad mohl používat jako vojenskou základnu proti komukoliv, kromě českého krále. Hrad i celé panství samozřejmě zůstalo majetkem Václava z Vartenberka, který zde nadále bydlel. Na podzim téhož roku je naposledy zmíněn v písemných pramenech. V roce1407 už se jeho manželka Markéta uvádí jako vdova.

Další osudy hradu jsou neznámé. Zřejmě zůstal v rukou děčínských Vartenberků. Když roku 1416 hrad dobývalo královské vojsko pod velením Mikuláše z Lobkovic, byla na něm míšeňská posádka, jejímž velitelem byl Götz von Karras. Hrad byl skutečně obsazen a král Václav IV. jej přenechal svému oblíbenci z řad nižší šlechty Bohušovi ze Zvěřince a to pravděpodobně jako léno. LÉNO je specifická středověká forma vlastnictví. V našem případě byl vrchním držitelem vlastnických práv král. Ten jako formální majitel udělil „užívací právo“ leníkovi. V této době se mohla léna většinou už dědit (s určitými omezeními u žen) a prodávat. Všechny převody majetku se ale mohly uskutečnit jen s královským souhlasem.

V počátcích husitské revoluce o hrad Blansko projevil zájem nový český král Zikmund Lucemburský. Roku 1421 jej vyměnil s Bohušem ze Zvěřince za statek Řepín nedaleko Mělníka. Zadlužený král ale obratem Blansko zastavil za 2000 kop grošů německému šlechtici Albrechtu Šenkovi z Landsperka. V roce 1424 zastavil Albrecht se souhlasem krále Zikmunda hrad Blansko s celým příslušenstvím míšeňskému markraběti a nově i saskému vévodovi a kurfiřtovi Svaté říše římské Fridrichovi. Ten již v Podkrušnohoří ovládal i Rýzmburk, Most, Ústí nad Labem a další sídla.

Roku 1426 se tuto saskou enklávu pokusili rozbít husité, kteří oblehli Ústí. V poloze „Na Běhání“ došlo 16. června 1424 k rozhodující bitvě s pomocným saským vojskem, která skončila drtivým vítězstvím husitů.  Na jejich stranu právě tehdy přestoupil mocný šlechtic Zikmund Děčínský z Vartenberka, do té doby věrný katolík a spojenec Sasů. Rozhodl se vytěžit z této situace co nejvíce a tak hned druhý den 17. června přitáhl s oddílem před hrad Blansko a požádal o vpuštění. Poté co byla otevřena brána, zajal ihned velitele Konráda z Einsiedlu a zbytek posádky. Pouze ti, kteří se bránili, byli pobiti. Blansko tak přešlo opět do vlastnictví Vartemberků.

Krátce poté, byl však Zikmund zajat svým strýcem Janem z Ralska a byl vězněn na Ralsku, takže panství spravoval jeho mladší bratr Jan Děčínský, který ustanovil purkrabím Hynka z Chotěšova. Zikmund byl ze zajetí propuštěn nejpozději začátkem roku 1427, jelikož 27. května dosadil faráře ke kostelu v Komoníně.  Bratři Zikmund a Jan drželi svá panství asi společně, ale hlavou rodu byl jasně Zikmund. Byl velmi obávaným válečníkem, který vedl boje s husity, Sasy a Lužičany. Roku 1435 spravoval hrad Blansko samostatně jeho bratr Jan Děčínský.

Po Zikmundově smrti (1439?) došlo k přerozdělení rodového majetku. Na hradě Blansko se usídlil jiný Jan z Vartenberka, zvaný Blankenštejn. Byl to také velmi schopný a obávaný válečník s mnoha zkušenostmi z bojů v Sasku a Lužici, kde mu kdysi přezdívali dokonce „Ranař“. Jeho stálé boje vedly 16. dubna 1441 k obležení hradu Blansko velkým koaličním vojskem saských vévodů a lužického šestiměstí. Ve Starých letopisech českých se píše: „Téhož léta po veliké noci markrabie míšeňský s Gerlitskými, Budyšínskými a s jinými obehnali hrad Blanštejn silně pro lúpeže“. Jan Blankenštejn svůj hrad ubránil, ale za mír byl nakonec donucen k nevýhodnému prodeji dvou svých dalších pohraničních hradů, z nichž vedl své nájezdy. V Čechách byl ale uznáván, byl hejtmanem litoměřického landfrýdu a přísedicím zemského soudu.

V letech 1454 až 1462 se zúčastnil na straně řádů německých rytířů války s polským králem. Po jeho smrti nastalo dlouhé období sporů o hrad. Vrchní práva měl král Vladislav Jagellonský a ucházela se o něj vdova po Janovi Blankenštejnovi Anna rozená z Dubé (později i se svým druhým manželem Mikulášem z Hermsdorfu), Blankenštejnova dcera Kateřina (později vdaná za Jindřicha Krakovského z Kolovrat), Blankenštejnovi nejbližší mužští příbuzní bratři Zikmund a Kryštof Děčínští z Vartenberka a nájemci panství Mikuláš a Hanuš, rytíři z Kekeřic.

V letech 1478-1483 držel hrad Jindřich z Rabštejna, ale kvůli přetrvávajícím sporům jej prodal raději již zmíněnému Mikulášovi z Hermsdorfu.  Mikuláš zemřel někdy po roce 1489 a Blansko přešlo na jeho bratra Kryštofa. Ten zemřel krátce po roce 1495 a majetek přešel na jeho syna Kryštofa mladšího, který prodal Blansko roku 1503 Volfartu Planknárovi z Kynšperka. I ten se na Blansku dlouho nezdržel, roku 1518 se po něm píše Jan Březenský z Vartenberka. Byl to vnuk Jana Děčínského, který na Blansku sídlil v roce 1435. Jeho dcera Ludmila byla provdána za saského šlechtice Rudolfa z Bünau. A právě ten koupil v letech 1526/1527 se svým otcem Heinrichem a bratrem Günterem celé panství Blansko za 6250 kop českých grošů.

Z této smlouvy známe první přesný rozsah a podobu panství. To se skládalo z hradu Blansko, vsí Mírkov, Lysá, Sovolusky (část), Arnultovice, Čermná, Mnichov, Lipová, Krásné Březno, Neštěmice, Ryjice, Mojžíř, Veselí, Neštědice, Povrly a části vsí Jílové, Modrá, Martiněves a Nová Bohyně. Na panství byly tři poplužní dvory – Blansko (dříve prý zvaný Kamýk), Mojžíř a Krásné Březno, přičemž poslední dva byly pronajaty.  Patřil k němu i hostinec pod hradem, část řeky Labe od Neštěmic k Roztokám s právem rybolovu a volného tahu ryb, úroky ze mlýna, hamr, clo na Labi v Povrlech a kostelní patronáty ke kostelům v Mojžíři, Arnultovicích, Čermné a Lipové. Podle pozdějších údajů byly na panství ještě staré tvrze v Arnultovicích, Mnichově, Čermné a Nové Bohyni. Po několika převodech panství v rámci rodu jej kupuje Heinrich z Bünau pán na saském hradě Weesenstein, kde trvale žil. Na Blansku jej zastupoval hejtman Günter z Bünau, který ovšem již roku 1566 sídlil na nově vystavěném zámku v Krásném Březně (dnes tzv. „starý zámek“).

Hrad Blansko tak přestal být sídlem vrchnosti i sídlem správy panství.  Po Heinrichově smrti připadlo panství jeho jedinému synovi Rudolfovi. Ten panství ekonomicky i stavebně zvelebil. Jeho dílem je i nový zámek v Krásném Březně a sousední kostel, o starý hrad již zájem neměl. Poslední dochovaná zmínka o možném využití hradu Blansko pochází z roku 1608, kdy hostinský z krčmy pod hradem Georg Focke starší se svým synem přiznávají v kupní smlouvě, že mají za povinnost starat se o vězně na hradě. Rod rytířů z Bünau se kvůli víře vystěhoval roku 1628 ze země a panství Blansko prodal za 66 000 rýnských zlatých svobodnému pánovi Kryštofu Šimonovi z Thunu. Hrad byl opuštěn a během třicetileté války zcela zpustnul.